Menu stránek
TwitterRssFacebook
Menu kategorií
BLOOD RED SHOES v Roxy – Reportáž

BLOOD RED SHOES v Roxy – Reportáž

Na koncert Blood Red Shoes jsem se upřímně těšil delší dobu. Jejich třetí deska In time for voices je stejně skvělá jako předchozí dvě a z mladého poupátka a one-album-wonder (Box of secrets) pomalu vykvetla hard rocková stálice, která si už dokázala vydobít dost slušné renomé co se týče živých vystoupení. Benjamin Slavík jim sice před lety prorokoval záhubu a pád do průměru , ale invaze a boom kytarovek s ženským pokolením vybublal do nikam (Vivian a Dum Dum girls, pamatuje si někdo?) a kdo zůstal byli právě Blood red shoes.

Samozřejmě, že i oni se vyvíjí. Kulomety z debutu jsou pryč. Od první desky uteklo drahně času a kapele přibylo pár let, což je fakt, který se na zvuku a především poslední desce dost podepsal. Kapela zvolnila, zjemnila svoje punkové útoky a přešla na jistou cestu popových refrénů, které ale pořád zůstávají obaleny čistou živočišností. Anarchie mládí se pomalu ale jistě přesouvá do jistot dospělého zvuku.

A živočišnost je jeden z důvodů, proč jít na Blood Red Shoes. Vyrážím už kolem sedmé, abych si pohlídal dobré místo, ale nebylo třeba. Roxy se sice už slušně plní, ale o nějaké masivní invazi tu nejde. Věkové složení je přesně takové, jaké jsem očekával. Odvážné holky od 18ti do 25ti, kluci, co ještě pořád věří, že Británie je mekka hudby a pro které není brit-pop sprosté slovo. Sem tam i někdo kolem třicítky s tričkem Cannibal Corpse. Potvrzuje se, že Blood Red Shoes jsou kapela, která může okouzlit všechny.

Jelikož jsem DZ Deathrays nikdy neslyšel a, upřímně, ani jsem neměl nejmenší tušení o co jde, dal jsem si dvě piva a poctivě čekal až to vypukne. Mimochodem, pivko za 40 Kč sice není zrovna nejlevnější drink na světě, ale vše kompenzuje vcelku brzký začátek předkapely, takže proč si stěžovat.

DZ Deathrays jsou z australského Brisbane a prohlašují o sobě, že začínali na house parties a na nich pravděpodobně i skončí. Thrash pop, jak nazývají svůj hybrid hard/indie roku, je jen prostřední část jejich evoluce a mezi náma, není to vůbec špatný. Nepolíben tvorbou jsem si zašel pěkně dopředu a užíval si jejich až vražedného tempa.  Publikum sice ještě nebylo nejpočetnější, ale i tak se našlo dost lidí, kteří očividně přišli právě na předkapelu. Po prvních třech písničkách, které publikům přijalo vcelku chladně a rozpačitě se první řady začaly vlnit a při úderné Teenage Kickstars už nezůstal prakticky nikdo přikovaný na místě. Jak byste mohli zůstat přikovaní, když se před vámi odehrává soulož Bass Drum of DeathJapanther! Moc tomu pomohl i pan zvukař, který doladil bicí a vytáhnul vokál, což celkovému zvuku dost pomohlo.

Po cca 10 krátkých, ale svižných a energií nabitých písničkách se kluci zvedli a za aplausu odešli. Celkově byl jejich koncert dobrý, ale pořád bylo cítit, že mu něco schází. Možná až se kluci zapár let a alb sehrají, tak to bude rozhodně lepší. Takhle byla cítit menší nervozita.

A pak to přišlo.  Publikum nemuselo čekat ani moc dlouho a chvilku po deváté přišli na pódium Steve Ansell a Laura-Mary Carter a odpálili set náloží It’s getting boring by the sea z jejich první desky. Laura-Mary Carter je tak sympatická jako na fotkách a možná ještě víc, Steve schovaný za bicími o sobě dává vědět odsekávaným vokálem a úsměvem, což jen urychluje přechod do varu. Je dobré, když se kapela snaží komunikovat a Blood red shoes jsou jednou z těch kapel, které vás osvobodí z nervozity hned po příchodu. Jednak úsměvy, jednak energií, která je kořením jejich hudby, jednak vstřícným přístupem. Steve je známý tím, že se rád učí cizí jazyky a lá “Ahoj Praha jak se maš” a povídá si s lidmi, k čemuž došlo i tady. Jenže na delší proslovy není čas. Pauzy jsou krátký, tak akorát na nadechnutí.

Po úvodu přichází Don’t ask, nádherný duet, který sice trochu zvolní tempo, ale stejně se pořád přistihnete při myšlence, jak je možné, že tahle dvojka vyprodukuje tolik rámusu a energie. Cold potvrzuje, že je to hit velký jako Brno. Publikum to náležitě kvituje, když v refrénu sborově přitakává cooold. Mám husí kůži. Tohle turné se sice jmenuje In time to voices a je přímou propagací poslední novinky, ale kapela má tolik hitů za svoji několikaletou kariéru, že přeskakuje z desky na desku a rozhodně otrocky nepřehrává pouze poslední album. Průřez diskografií se vyplácí, protože první dvě alba, upřímně, byly nejvíc našlapaný hity. A publikum to dává jasně najevo. Malý návrat do minulosti a při Say something, Say anything nebo při Light it up už je na nohou prakticky celé Roxy. Stačí k tomu pořádný refrén, trochu charisma a šílené tempo, které kapela drží od začátku do konce.  Publikum se jim za to odvděčuje mohutným aplausem a kapela mizí do zákulisí.

Kontroluji hodinky a zjišťuji, že těch cca 50-60 minut uteklo nepředstavitelně rychle. Než dopiju další pivko (39 Kč, bože), kapela je zpátky na přídavek, který tvoří rozverně punková Je Me Perds a možná největší hitovka I Wish I was someone better. Publikum se přidává a zpívá společně s kapelou, ale těžko je dokáží přehlušit.  Úplně propocený Steve a roztomilá Laura-Mary pak nadobro mizí do backstage a Praha vstřebává tuny atomů poctivého garážového rocku, které na ni během poslední hodinky a něco dopadly.

Pomalu se drkocám k východu a přemýšlím nad tím, jak je neskutečně fajn, že ještě existují kapely, které dokáží v jednoduché kombinaci bicí/kytara pořád ještě nabídnout takovou show. Celkově se večer dost povedl. Zvuk ze začátku sice trochu haproval (za což mohly především ohlušující bicí), ale nakonec se vyrovnal a byl výborný. Ale možná byl dobrý celou dobu a já jsem jen stál na špatném místě. Tak, teď aby Blood Red Shoes dorazili zase za dva roky. Protože, upřímně, tahle kapela zraje jako víno.

Zaslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *