HIM – Praha

Finští rockeři se vrací do české republiky představit své nové album „Tears On Tape„. Drsné melodie a romantika, to je charakteristický hudební mix pro tuto finskou pětici.  HIM se v České republice představí v rámci jednoho exklusivního koncertu ve Velkém sále pražské Lucerny.

„Tears On Tape“ je osmé studiové album HIM a jejich fanoušci tentokrát mohou očekávat podobný zvuk jako na slavném titulu „Love Metal“ z roku 2003. Koneckonců producentem desky je opět Hiili Hiilesmaa, se kterým kapela po několika letech opět spojila své síly. Deska se nahrávala v Helsinkách a v Londýně ji posléze mástroval Tim Palmer (Ozzy Osbourne, U2, Pearl Jam).

„Chtěli jsme tvrdost, ale bez ztráty sentimentality,“ říká frontman Valo. „Představte si, že Rambo se potká s Anglickým pacientem, a jste skoro tam. Na desce jsou tvrdé riffy, ale nezapomínáme ani na emoce.“

Frontman HIM, Ville Valo, který se již ve věku osmi let rozhodl věnovat muzice, založil v roce 1996 skupinu „His Infernal Majesty„, jejíž název se později zkrátil pouze na počáteční písmena všech tří slov – HIM. Kapela si během velmi krátké doby našla své posluchače ve fi nských klubech. Jenže sever Evropy je na nějaké rockové talenty docela skoupý. Jediná šance, jak se proslavit, byla v koncertování mimo Finsko. Klubové publikum tak začalo velmi záhy pozitivně reagovat na Him v Německu, Holandsku a dalších státech. Později přišel čas, kdy Ville netoužil žít pouze v iluzích, ale chtěl dělat hudbu, co by oslovovala lidi a nechávala v nich zvláštní pocit romantiky a síly. Bylo napsáno několik pomalejších a melodičtějších písní,nakonec došlo na podepsání smlouvy s BMG Finland a krátký čas nato vyšlo debutové album s názvem „Greatest Lovesongs vol. 666″, kterému předcházely singly „Your sweet six six six“ a „Wicked game“. Největší sláva je ale teprve čekala… Dostavila se singlem „Join me in death“, který také zazněl ve snímku Rolanda Emmericha „The 13th Floor“. Jemné zvuky klavíru, lehce zapamatovatelná melodie, to vše udělalo z této písničky evropský hit, který se v roce 1999 objevil snad ve všech hitparádách. Na začátku ledna roku 2000 se píseň dostala na první místo v německé hitparádě a HIM postupně získávali srdce dalších a dalších fanoušků. Bylo vydáno jejich druhé album „Razorblade Romance“, mající opět obrovský úspěch. Z původního složení zůstali kromě Ville Vala také basák Migé Amour a kytarista Lily Lazer. Bubeník Gas Lipstick se připojil až poté, co ze skupiny odešli bývalí členové, jelikož se chtěli více věnovat svým rodinám. Také na místo klávesisty přišel Zoltan Pluto, ten však odehrál své poslední vystoupení na přelomu nového tisíciletí ve finském klubu Tavastia. Ve skupině ho nahradil Emerson Burton.

Další album dostalo název „Deep shadows & Brilliant highlights“. A celá historie se opakuje – HIM vyráží na obrovské turné k propagaci alba, zapůjčuje se k rozhovorům a objíždí celou Evropu. V rámci propagace se zastavují i 12.12. 2001 v Praze. Fanoušci už zde mohou na skupině vidět velikou únavu, která se projevuje i na náboji koncertu. Skupina nekomunikuje a vše je takové nemastné neslané. HIM na tom nejsou dobře ani zdravotně, ani psychicky a počátkem roku 2002 vyhlašují roční pauzu. Během pauzy se HIM věnují odpočinku, ale také skládání nových skladeb a plánování nového alba. To vychází v dubnu 2003 a jmenuje se „Love Metal“. Je o trochu tvrdší a dostojí stylu, který HIM zavedli a pro který se těžko nachází oficiální jméno – dá se mu říkat gothic rock nebo právě lovemetal a je spojením drsných melodií s romantikou. HIM v rámci propagace alba navštívili i ČR, a to27.6. 2003. Videoklipy k tomuto albu pro HIM už točí výhradně Bam Margera (kromě songu „Funeral of Hearts“), který se spřátelil s Ville Valem můžete ho znát např. z pořadu JackAss. V roce 2004 HIM vydávají výběr toho nejlepšího pod názvem „1997 – 2004 The best of album And love said no…“ HIM zaznamenali se svým dalším albem „Dark Light“ velký úspěch především v USA, kde se ho v týdnu po vydání prodalo více než 45 000 kopií, a navíc se HIM stali vůbec první fi nskou kapelou, které se v USA podařilo prodat 500 000 alb. V roce 2007 se kapela ozvala titulem Venus Doom, na kterém znatelně přitvrdila a představila jej i v rámci vyprodaného koncertu ve velkém sále pražské Lucerny. O tři roky později vychází sedmý studiový počin s názvem „Screamworks: Love in Theory and Practice“, kterému se dostalo velmi příznivých reakcí od kritiky i fanoušků a deska si dobře vedla i v celé řadě hitparádových žebříčků.

H.I.M. do Prahy přivezou zajímavé hosty – americkou instrumentální post-rockovou skupinu: CASPIAN. Kytarové instrumentálky s pomalými majestátními melodiemi. Rozvážné načítání jednotlivých linek až do opulentního symfonického objemu. Elektronika, klavír a sporadické bicí. Vláčné, ambientní pasáže, ale i emocionální destrukce. To jsou američtí Caspian, další kapela druhé post rockové vlny.  Caspian započali svoji uměleckou kariéru někdy na podzim roku 2003 v přímořském městečku Beverly ve státě Massachusetts. Kvintet prožíval stejné začátky jako tisíce dalších kapel – nahrávání demo nahrávek, první koncerty nebo předskakování japonským Mono – s jedním rozdílem, neměli zpěváka. Po několika singlech a EPs vydali Caspian v roce 2007 debutovou nahrávku The Four Trees, kterou podpořili na masivním turné po americkém kontinentu. Délka turné se podepsala i na personálních změnách – do kapely přišel kytarista Erin Burke-Moran.

Již jako kvintet vydali Caspian o dva roky později druhou desku s názvem „Tertia“. Kapela odehrála své první koncerty mimo rodnou zem a s jejich počtem rostla i fanouškovská základna. Jen v roce 2010 Caspian odehráli 150 koncertů ve 33 zemích na 3 kontinentech. Potřetí a zatím naposledy se Caspian albově ozvali v roce 2013 nahrávkou Waking Season, kterou produkoval Matt Bayles. Albu se dostalo vesměs pozitivních recenzí a některá média jej označili jako „nejlepší post-rockové album roku“.

Pavel Zelinka z radia Wave popsal tvorbu Capsian jako: „Meditace a soustředění versus akce a nekompromisní ofenzíva. Filmové malování jako protiváha až hardcoreovým vichrům. Večerní červánky i ranní svítání. Velké emoce versus jízda podle instinktu. Jejich kompozice, které se obejdou bez vokálu, jsou syntézou všech těch mlčících rockových hrdinů dávné i nedávné minulosti, co se nebojí dát najevo své city. Nepřináší revoluci, nevnášejí do žánru žádné nečekané
vlivy nebo nápady. Dokonce se za to ani nestydí a svou pravověrnost berou jako hlavní přednost. Caspian jsou ve své hudbě neobyčejně citliví, umí pracovat s dynamikou jako málokdo a dávají si velký pozor, aby neopisovali
doslovně. Spíše berou haldy známého materiálu na jednu velkou hromadu, kterou rozjezdí bagrem, rozválcují a poté vystaví nové dílo jako syntézu, pod kterou můžou s klidem vlepit autorské razítko.“