Rozhovor z Christinou Aguilerou o novém albu Bionic

Význam názvu Bionic je ve více rovinách. Pro mě to znamená že mám „bionické“ části těla, na abalu alba jsme třeba obzvlášť zdůraznili hlasivky. Na obalu je v místě hlasivek pták, který zpívá, a přes sestavu trubek se ve výsledku zvuk změní na lesní roh a zvuk z hlasitého telefonu.  Je to skvělá a hodně komplikovaná kresba D*Face, jednoho z mých nejoblíbenějších graffiti umělců. Stejně tak je pro mě Bionic dojem, že jsem totálně elektronicky nabitá, těším se na to, co přijde.

A také je to můj názor na to, jak vidím ženy. Ženy jsou „superčlověk“ v tolika ohledech. Rodíme, dáváme život, děláme to všechno, ale každá jsme jiná. Ale všechny stejně pracujeme a zaroveň vychováváme rodiny a chráníme své domovy. Stát se matkou rozhodně přispělo k vyznění alba Bionic.

Řekni nám něco o spolupracovnících, se kterými jsi nahrávala Bionic.

Spolupráci s lidmi na Bionic jsem si užila, byla to pro mě zábava. Byla to výzva pracovat s lidmi, kterých si tolik vážím a chovám k nim coby k umělcům úctu. Můj manžel mi řekl: „Když už máš tyhle lidi tak ráda, tak proč to neuděláš s nimi?“ Musel mě popostrčit, abych je oslovila. Možná jsem z toho měla trochu nervy, ale nakonec to dopadlo skvěle.  Sáhla jsem po Ladytron a Sia . Jsem velká fanynka toho, co udělala pro Zero 7. Zájem jsem měla o spolupráci s La Tigre, Peaches a Goldfrapp, producenty M.I.A. a Santogold, kterých si také hodně vážím. Vyústilo to ve spolupráci, kdy se všichni jmenovaní podíleli i na psaní skladeb. Byla to fakt zábavná jízda, pracovat se všemi těmito respektovanými umělci. Přistoupovala jsem k tomu tím způsobem, že jsem jim řekla: „Jsem vaše fanynka…chtěla bych s vámi spolupracovat a trochu poznat váš hudební svět. Potom ho zkombinujeme s mým náhledem na hudbu a mojí vizí zvuku této nahrávky. A bylo to prostě magické a zábavné.“

Jsi spoluautorkou několika skladeb na desce, jak svými slovy popíšeš vlastní kreativní vklad?

Moje kreativní práce na albu byl hodně komplikovaný proces. Manžel mi jednou řekl: „Kreativní proces je, že se vztekáš na vše kolem tebe, ale to, co z toho vzejde, je zlato.“ To je kompliment a zároveň pravda, protože jsem se mnohokrát trápila, v mnoha ohledech, že jsem moc velká perfekcionalistka a trvám si na svém, což ale může být prezentováno různými způsoby. Někdy je to přirozené, někdy dost syrové jak po pěvecké, tak po hudební stránce. Často skladby ovládnou emoce a zranitelnost. Je tam ještě další stránka věci. Chci dodat sílu jiným ženám. Chci vyprávět příběhy z mé minulosti, kdy jsem třeba byla agresivní, vlastně jsem hledala světlo a pomyslné vzkazy na konci tunelu.

To byl základ mé tvorby a kreativity a samozřejmě mě to inspirovalo v textech.

Na téhle nahrávce jsem se po deseti letech ráda vrátila ke svým „pop“ začátkům z 90.let. Odvážila jsem se udělat vtipnou popovou desku, která ale bude mít sofistikovaný základ. Za těch asi deset let jsem trochu dospěla.  Vlastně průběžně během let sbírám své nápady a dávám je na mood boardy (domácí nástěnky, kam lepíte dle nálady své fotky, texty, nápady, apod., pozn. aut.),  potom je ukážu producentům s tím, že takhle by to mělo znít a vypadat, abych to byla já. Tímhle způsobem pracuji s kolegy a s každou další nahrávkou v sobě znovu hledám sebe.

Neustále mě inspiruje cestování, noví lidé, které potkávám. Nové inspirace: nové věci a zvuky. To je součást mého způsobu vyprávění příběhu. Odpočinete si a prostě do sebe nasajete atmosféru, kterou poté přetvoříte do vlastních slov a zvuků. Takže tohle je pro mě důležitá součást kreativní tvorby.

Vlastně tenhle únik do futurismu zavinili před lety Prodigy. Když mi bylo patnáct – ohromně mě inspirovali. Slyšela jsem jejich nahrávku a říkala si: „Co to sakra je?“ Jak jsem se k tomu dostala? V ten moment mi bylo jasné, v patnácti, že bych chtěla natočit podobně futuristickou nahrávku, chtěla jsem se odvděčit soulovým a blues & jazzovým hudebníkům, kteří mi dali tolik inspirace v mém hodně mladém věku. Věděla jsem, že s každou nahrávkou bych měla přijít s jinou hudební perspektivou. Teď jsem věděla, že je ten správný čas, možná v tom hrálo roli moje dítě, myšlenky o další generaci a vlastně o budoucnosti, tak jsem si řekla: „Kde jsou vlastně Prodigy? Nechte mě hrát si s mými hudebními kořeny.“

Takže ten zvuk jsem na albu chtěla. Přitom jsem navíc poslouchala hodně elektroniky, Goldfrapp, Lady Tron a undergroundové umělce.

Napsala jsi a nahrávala většinou doma, nebo jsi kvůli albu Bionic hodně cestovala?

Všechnu hudbu jsem nahrála doma. Všichni tihle skvělí umělci se předvedli v mé Red Lips Room, tak jsem pojmenovala své studio, převzaté od Ozzyho Osbournea. Býval to jeho dům, kde točil svou show a měl v něm skvělé studio. A tam jsem si tvořila jak jsem chtěla a fantasticky si to užila.

V čem je nové album Bionic odlišné od tvých tří minulých studiových alb?

Tohle album je jiné. Myslím, že je už podle obalu jasné, že je futurističtější. Při jeho poslechu slyšíte, že každý ze singlů má jiný náboj a náladu, vlastně jej nemůžete hodnotit jedinou písničkou. Je hodně rozmanité, připomíná všechna místa, kde jsem byla a jak jsem se tam cítila. Vzala jsem si něco od všeho, co jsem kdy nahrála. Od současného popu až k mým kořenům z před deseti lety, dnů Genie in the Bottle, ale v chytřejší rovině. Najdete tam prvky ze všech mých dosavadních nahrávek, které jsem na Bionic různými způsoby zařadila.

Můžeš něco bližšího říct k prvnímu singlu „Not Myself Tonight“? Jak ho mají lidé chápat?

„Not Myself Tonight“ se objevilo na konci mého natáčení snímku Burlesque. Nahrávku jsem dokončovala, ale musela jsem to odložit kvůli natáčení filmu. To trvalo šest měsíců, práce na desce stála, ale já během těch dnů dostala novou inspiraci, stala jsem se jinou osobou. Hodně jsem se naučila, tak jsem zavolala producentům, ať mi pošlou tracky zpět, že mám nové příběhy, o kterých chci zpívat. Prostě přišla čerstvá inspirace. Mám nové věci, o kterých si vyprávět, prostě mě ten půlrok změnil.

Jak bys popsala Bionic v několika slovech?

Silné. Sexy. Zábavné. Hravé.

Je na albu písnička, která pro tebe má nějaký zvláštní význam?

Všechny nahrávky zaznamenávají nálady, které jsem během dní, týdnů a měsíců prožívala. Mohu říct a taky to říkám, že o srdci nahrávky nejvíce vypovídají nahrávky na kterých pracovala Sia a Sam Dixon. Já jsem složila písničku jako ukolébavku pro mého syna. Je to jednoduchá, ale krásná, na pianu postavená balada „All I Need“ s nádhernými smyčci, ta mě prostě dostala.

Tři další skladby, které jsem s ní napsala, jdou od srdce. Tyhle nahrávky se obejdou bez elektroniky. Byl to spontánní, nádherný nápad. Sam a Sia byli geniální.

Těšíš se,  až s touhle deskou vyjedeš na nové světové turné? Které země a města bys chtěla navštívit?

Super, super! Chci znovu koncertovat a potkávat své fanoušky a být s nimi. Navíc to přináší nové inspirativní věci pro další tvorbu.

Těším se, až předvedu na koncertech nový program. Na turné mě lidi poznají z mé jiné strany, kterou nikdy předtím neviděli. Speciální efekty, elektronika, baví mě objevovat nový svět Bionic.  Turné začne v USA v červenci, přesune se do Evropy, následně do Asie a Austrálie.

Existuje země, kde máš nejbláznivější, naprosto oddané fanoušky? Co nejdivočejšího třeba tvůj fanoušek provedl?

Fanoušci jsou úžasní všude. Každý reaguje svým způsobem. Nejhlasitěji, jak je to jen možné. Dublin, to byl pořádný hukot, lidi byli výborní. V Austrálii to byl trochu „hardcore“, ale naprosto úžasní fandové. Kdykoliv vyjdu na pódium v Británii, nabije mě to energií. Ten seznam je nekonečný. Skvělou energii na koncertech dostanu všude po světě. Baví mě pokaždé zkoušet na koncertech něco nového. Je to zábava.

Zdroj: Sony BMG
Foto: Alix Malka