Lucie Niemelä miluje hudbu, Finsko a saunu

Ve Finsku žijící zpěvačka českého původu Lucie Niemelä, která vydala v březnu své debutové album Doses, připravuje turné do srdce Evropy. Kromě Rakouska a Slovenska zavítá také do rodné vlasti.

U této příležitosti nám sympatická a usměvavá Lucie poskytla velmi zajímavý a příjemný rozhovor, díky kterému jsme se dozvěděli něco o jejích plánech do budoucna, o milované hudbě i to, že Finové nejsou o moc odlišnější než my.

Lucie, v 16 letech jste se de facto osamostatnila a vyrazila studovat finštinu. Následně jste ve Finsku zůstala a vystudovala tam vysokou školu. V současné době žijete v Helsinkách a už tomu bude 8 let. Jdete za svým snem – dělat milovanou hudbu a splnil se vám. Máte nějaký recept, jak toho dosáhnout? A jak se s touto skutečností vyrovnávají rodiče, že Vás mají tak daleko? Byli to přeci právě oni, kdo vás od začátku podporoval a tatínek vám dokonce pomohl i s prvním kurzem finštiny.

 Já jsem byla do finštiny úplně zblázněná. Když taťka slyšel v rádiu, že se v Jyväskylä pořádá kurz finštiny pro cizince a dva Češi dostanou stipendium, nemohl mi to neříct. Nechali mě samotnou si jezdit do Finska a ani se nad tím nepozastavili. Prostě mi věřili, že to zvládnu. Rodiče mě vždycky podporovali. Původně si asi mysleli, že budu v zahraničí jenom na chvíli, abych nasbírala zkušenosti… Už jsme si zvykli na to, že se vídáme jen párkrát do roka. Jasně že se nám někdy stýská, ale naštěstí existuje internet. Jsme ve spojení celkem často, takže nám ta vzdálenost vlastně ani nepřijde. A můj recept na dosažení snů? Nebát se stanovit si vysoké cíle a nenechat se odradit, když něco nevyjde napoprvé, napodruhé nebo ani posté. Prostě makat a věřit si, ale zároveň si nezapomenout užívat. Jakmile je člověk v křeči, snů se dosahuje těžko.

Finská hudební scéna je neskutečným způsobem rozsáhlá a řada finských skupin dosáhla i světového úspěchu – Nightwish, Stratovarius, Waltari… jak je to možné? Čím si vysvětlujete, že v tak rozlehlé zemi s poměrně malým počtem obyvatel vzkvétá v takovém měřítku právě hudba a ještě natolik úspěšná a kvalitní?

Ve Finsku je spousta talentu a nejen v oblasti hudby. Myslím si, že jedním z důvodů je to, že cit pro umění se se tady pěstuje v dětech už od útlého věku. Nevím, od kolika let v Česku začíná ZUŠ, ale tady se může chodit na hodiny hudby už s několikaměsíčními miminky. Odmalička do nich pumpují rytmus. Navíc Finové v sobě mají tzv. sisu – výdrž a odhodlání pracovat na sobě a trénovat hodiny a hodiny. Dlouhé zimní večery jsou jako dělané pro rozvíjení talentu…

 Je těžké pro cizinku se mezi tolika finskými hudebníky uplatnit?

Ve Finsku je všeobecně těžké se uplatnit. Je tu obrovská konkurence. Navíc jsem vydala desku u německé firmy v Německu, takže se ve Finsku musím ohánět jako bych vlastně byla bez vydavatelství.

 Finsko je Vaším druhým domovem, dokonce jste se tam i vdala a sama se označujete za Čechofinku. Jak moc je ve Vašich písních z obou těchto zemí? Jak vůbec vypadá takové česko-finské manželství? Má soužití těchto poměrně odlišných národů velký vliv na vaši tvorbu?

Mně se Finové vlastně nezdají až tak moc odlišní. Stereotypně vzato jsou málomluvnější, a to určitě na mou tvorbu vliv má.  Člověk se zdokonaluje v tom, jak z někoho tahat informace jako z chlupaté deky. 🙂

 Vaše album se jmenuje Doses. Jedna z písní, ke které jste natočila i videoklip se jmenuje Miners a inspirací pro ni byl váš domov – Orlová a tamní horníci. Jak je tomu u dalších písní alba? Co inspirovalo jejich vznik? A jak byste jednou větou své album popsala?

Doses je něžně dramatické album. Jsou na něm na jednu stranu písničky o zamilování, lásce, podpoře druhých, a na druhou stranu o rozpadajícím se vztahu, domácím násilí a jedna dokonce o drogách a smrti. Naštěstí to všechno uzavírá písnička plná naděje, Light On a Winter Day, kterou jsem napsala, když po dvou měsících šera konečně v únoru vysvitlo slunko a bylo to, jako bych se znovu narodila.

Základem Vašich písní jsou emoce. Co je dokáže vyvolat, tedy kromě života samotného? Procházka v parku, film, jiná hudba? A jak vůbec vypadá proces, během kterého skládáte hudbu? Máte nějaký rituál, své místo…?

Já píšu všude. Když to na mě přijde, nejde to zastavit. Ale nejradši skládám doma u klavíru. Mám ho u okna, takže když hraju, zároveň sleduju, co se děje venku, třeba jak padá listí. Asi nejvíc mě inspirují kromě vlastních eskapád zážitky druhých lidí. Nesnesu, když někdo trpí, nebo když se někomu děje bezpráví. To ve mně hned vzbudí touhu podpořit toho člověka písničkou. Třeba píseň Telepathy z alba Doses jsem napsala pro mamku, když měla v práci těžké období a byla pohlcená stresem, který si pak ještě sama umocňovala, prostě byla v takovém začarovaném kruhu. Nemám ráda začarované kruhy a myslím, že hudba je dost silná na to, aby nám je pomohla překonat.

Řada lidí si písně spojuje s nějakou událostí, vzpomínkou nebo milovanou osobou, děláte to také? A jaká je vaše nejoblíbenější píseň z vaší tvorby?

Nejoblíbenější píseň se mění každým dnem. Momentálně mám největší radost z finské písničky Paloja (Kousky). Ta funguje s kapelou moc pěkně a už se těším, až ji zahrajeme před českým publikem, které ji ještě neslyšelo. Drtivou většinu svých písní jsem napsala přímo pro někoho. Ti lidé o tom sice mnohdy neví, ale to neva. 🙂

Finsko je země tisíců jezer, dlouhé zimy a bílých nocí. Je asi těžké si na něco takového zvyknout. Navíc mají Finové své specifikum – saunu doslova všude. Jaký vztah máte k této finské vymoženosti?

Saunu miluju. Chodím do ní celkem často a myslím, že mi pomáhá zůstat zdravá. A na bílé noci jsem si zvykla. Je třeba mít dobré žaluzie. 🙂 Miluju finské léto, strašně si ho vážíme, protože je krátké.

Jak vlastně vypadá Vás běžný den jako hudebnice? Vím, že nemáte manažera, takže se o vše staráte sama, není to někdy vyčerpávající a trošku odstrašující? Nechce se vám při všech těch vyjednáváních a dohadováních s tím skončit a raději si někoho najmout? Na druhou stranu vám to asi dává větší prostor svobodné volby a rozhodování…

Občas je to obtížné. Hlavně hledání kontaktů. V dnešní době jde všechno přes velké nahrávací firmy a agentury, které už mají plno. Můj běžný den vypadá tak, že sotva vstanu, zapínám počítač a kontaktuju organizátory koncertů nebo festivalů. 90 procent času pohltí organizační záležitosti a jen 10 procent mohu věnovat trénování a skládání. To je dost málo. Manažera pro Českou republiku bych obzvlášť uvítala, protože bych chtěla v Česku hrát víc a organizace turné takhle na dálku zabere příliš mnoho času.

Přijde mi, že z Vás prýští dobrá nálada a pozitivní energie, kde ji berete? A pokud jste někdy smutná, jakou hudbu si pustíte?

Já se každý den na něco těším a najdu spoustu věcí, ze kterých se radovat. Hodně energie dostávám také od svých přátel, mám okolo sebe skvělé lidi. Občas mívám splín, ale nikdy netrvá dlouho.  To potom poslouchám většinou Me’Shell Ndegéocello a hlavně její desku Bitter.

Hudbu píšete od svých 11 let, kdo byl vaším hudebním vzorem? Máte nějaký vysněný koncert (místo nebo festival) nebo hudební spolupráci?

V jedenácti mým vzorem byli Kelly Family 🙂 ale postupně jsem se hudebně vyvíjela a vzorem se staly legendy Queen a Beatles. V dnešní době poslouchám hudbu všestranně ze všech možných žánrů, ale nejvíc obdivuju hlavně Johna Mayera a Reginu Spektor. Vysněných koncertů a festivalů mám spoustu. Chtěla bych někdy hrát spolu s Markétou Irglovou. A určitě chci hrát na Colours of Ostrava.

Za několik málo dní zahrajete i před českými fanoušky na koncertech v Praze a Brně. Co mohou fanoušci od koncertu očekávat a na co se mohou těšit? Můžete trošku představit svou kapelu?

Na turné přijedeme jako kvartet. Mám úžasné spoluhráče. Jsou všichni nesmírně talentovaní, moc je obdivuju. Kytarista Ossi Maristo je finalistou prestižní finské soutěže talentů jazzového bigbandu UMO a je to mladý virtuóz. Basista Erik Michelsen studuje hru na klasický kontrabas na Sibeliově akademii, ale na elektrickou basu hraje taky skvěle. Bubeník Jonne Taavitsainen hraje v mé kapele “jen” na cajón, ale v podstatě by mohl bubnovat na cokoli a bude to znít fantasticky. Hrát s nimi mě velmi inspiruje.

No a co plány do budoucna? Připravujete nové album? Vaše tvorba je převážně v angličtině. Máte v plánu složit i nějaké písně ve finštině a češtině?

Připravuju druhé album v angličtině. Anglicky skládám odmalička, takže je z čeho vybírat. Finských písniček mám méně a českou zatím jenom jednu. Ráda bych jich napsala víc, čekám na inspiraci. Třeba ji nasbírám teď na turné.

Na závěr jedna nehudební otázka. Blíží se Vánoce. Jak vypadají ty Vaše a jak moc se liší finské Vánoce od těch českých?

Největší rozdíl je v tom, že ve Finsku se asi dodržuje víc tradic. Hlavně teda kvůli dětem. Tady se všechno točí kolem Santa Clause (finsky joulupukki) a vánočních skřítků. Děti sledují v televizi, jak joulupukki vstane, manželka mu připraví svačinku a on pěkně vyrazí na saních tažených soby rozdělovat dárky. Je to fakt vzrůšo. 🙂 Každý rok. Pro dospělé Finy s Vánoci souvisí určitá melancholie. Vždyť i většina koled je tu v molové tónině. Vánoce jsou důležité hlavně díky setkání s rodinou. Díky velkým vzdálenostem se tu příbuzní vídají několikrát do roka. Ale víte, co mi tu fakt chybí? Česká štědrovečerní večeře. Tady se jí šunka, která se připravuje v troubě zhruba 12 hodin, a já fakt radši kapra.

Chtěla bych Lucii poděkovat za čas, který se mnou a mými otázkami strávila a chtěla bych jí popřát, ať se jí podaří dosáhnout všeho, o čem sní i toho, abychom se na ni mohli třeba již příští rok podívat na festivalu Colours of Ostrava. A aby se jí podařilo najít větší zastoupení v milovaném Finsku i u nás, aby si pak Finové i Češi došli do obchodu a odnesli si z něj Lucčinu desku.