Jaroslav Svěcený v rozhovoru u příležitosti vydání nové desky a následného koncertního turné Vivaldianno – Město zrcadel prozradil nejen to, co bude v novém pokračování projektu Vivaldianno nové, ale také například, že se občas pohádá s kolegou Michalem Dvořákem, na jaké nejdražší housle kdy hrál, že mu během zahraničních cest ve velké rychlosti praskla pneumatika nebo těsně před koncertem odpadl houslový krk, proč v loňském roce značně zhubnul, proč u něj doma mění žárovky manželka nebo jestli svou dceru, úspěšnou houslistku, nutil odmalička ke hraní…
Připravuje se nové Vivaldianno. Na co se lidé mohou těšit tentokrát?Celý projekt se posunul do mezinárodních vod, kam vedle tuzemských koncertních vystoupení také směřuje. Jmenuje se VIVALDIANNO – MĚSTO ZRCADEL, má svůj děj, moderně pojatou vizuální tvář i zahraniční sólisty-americkou violoncellistku Tinu Guo a čínského houslistu Li Chuana Yuna, kteří s námi absolvují i červnové , česko-slovenské turné (4. Bratislava, 6. Ostrava, 8. Brno, 10. Praha, 11. Plzeň)
Jak dlouho se taková akce připravuje? Co všechno to pro vás obnáší?
Na organizační stránce se pracuje již několik měsíců a já i v tomto směru vzdávám holt Michalovi Dvořákovi, protože té práce je neuvěřitelné množství!!! Já kombinuji práci na tomto projektu s festivaly a zahraničními zájezdy, takže je to opravdu ,,mazec“!
Takový projekt jistě sebere hodně sil. Nastal někdy okamžik, kdy jste chtěl vše hodit za hlavu?
Naopak. V dnešní, poněkud ,,lidsky chaotické“ době je to jakási forma terapie, která Vás nabíjí.
Jak si po tak dlouhé době rozumíte s Michalem Dvořákem?
Michal je nesmírně pracovitý člověk, který sice vyrůstal ve světě jiného hudebního žánru, ale možná právě proto si máme stále co říct. Je to kreativní člověk a výborný muzikant.
Kecáte“ si navzájem do práce? Dokážete se i pohádat?
Bez toho by to přece nešlo! Je to přece o chemii mezilidských vztahů: funguje-nefunguje. Možná i proto se naše cesty prolínají už od roku 2004.
Co je pro vás nejlepší okamžik každého koncertu?
Spokojené, nadšené a po všech stránkách báječné publikum v zaplněném sále, se kterým máte možnost navázat bezprostřední kontakt! Pro mne základní motor mého hraní na housle.
Na čem dalším kromě Vivaldianna pracujete?
Kromě zahraničních cest ( jižní Amerika, USA, Německo, Rakousko…) mě letos čeká spoustu práce na hudebních festivalech Smiřické svátky hudby, Kocianovo Ústí, Klášterecké hudební prameny či Tóny Chodovské tvrze. Vedle toho mám od února do října cyklus šesti večerů s názvem Koncerty pro zasvěcené v Zrcadlové kapli Klementina a čeká mě také koncertování v půvabné Pražské křižovatce, na což se také velmi těším. 8.prosince oslavím na galavečeru ve Smetanově síni Obecního domu v Praze své polokulatiny .
Musí houslový virtuóz pořád pravidelně cvičit?
Samozřejmě! Ale také zvládat spoustu organizační a duševně kreativní práce kolem! Je to běh na dlouhou trať s trojitým úvazkem.
Jaké vlastníte nejdražší, nebo vašemu srdci nejdražší housle?
Vedle koncertní činnosti jsem zároveň soudním znalcem v oboru smyčcové hudební nástroje, takže mám možnost si i ze zahraničí zapůjčovat vzácné slavné nástroje. Hrál jsem proto již na 15 houslí Antonia Stradivariho, 5 nástrojů Giuseppe Guarneriho a dalších mistrů proslulé italské školy. Jsem však také patriot českého houslařství, a tak vydávám CD, DVD a publikace, kde představuji umění našich mistrů od 18.století až po současnost!
Právě proto, že jste také znalcem houslí, by mě zajímalo, jaký nástroj vám nejvíce utkvěl v paměti?
Z českých určitě půvabné housle Tomáše Ondřeje Hulínzkého z roku 1774, které kdysi vlastnil kníže Rohan na zámku Sychrov, z italských známé housle bratří Amatiů z roku 1690.Ale v paměti jich mám uloženo asi 1500 podobné kvality.
Díky svému umění jste procestoval svět. Jak rozdílné je publikum v různých zemích?
Jde o to, jací lidé přijdou do sálu a jakou atmosféru spolu s interprety vytvoří. Je to opět ona pověstná mezilidská chemie. Je pravda, že jsem koncertoval třeba i v Indonésii, Filipínách, Indii, Jordánsku…ale vždy to bylo o konkrétním místě a koncertě.
Vzpomenete si na nějakou dobrodružnou historku z cest?
Těch byla spousta-od prasklé pneumatiky ve vysoké rychlosti až po odpadlý houslový krk těsně před začátkem koncertu. Téma na samostatný článek.
V loňském roce jste výrazně zhubnul. Co za tím bylo?
Zdravotní důvody a jakási prevence do budoucna. Už mi, bohužel, není třicet.
Musí mít houslový virtuóz trpělivou ženu? Neřekne vám někdy, abyste třeba už konečně místo hraní umyl auto nebo vyměnil žárovku?
Ano – já ji mám. S Monikou jsme spolu přes 30 let a ona má se soužití se mnou na hlavě určitě svatozář. Apropó, tím, že nejsem často doma, tak žárovky mění z 99% ona. Auto zvládám sám, přiznávám, že víc v myčce, neboť každý rok najezdím cca 60 000 kilometrů.
Vaše dcera Julie je také houslistkou. Nutil jste ji jako malou do houslí?
Julie se mnou hraje na koncertech od svých deseti let. Vystupujeme spolu pravidelně doma i v zahraničí, loni na podzim jsme měli již druhé společné turné po USA. V současné době studuje v Londýně, má už svoje vlastní recitálové i orchestrální koncertní příležitosti. Nikdy jsem ji nutit nemusel, naopak byly chvíle, kdy jsem si myslel, že to sama vzdá, ale neudělala to.
Jaké už má za sebou úspěchy?
Z dětských domácích soutěží vyhrála úplně všechno, včetně dvou laureátských titulů z mezinárodního Concertina Praga a Telemannovy soutěže v polské Poznani. Se svým nynějším panem profesorem Rodney Friendem mají další plány do blízkého budoucna – to já již sleduji pouze z povzdálí.
Jaké to je hrát s ní na jednom pódiu?
Na začátku to byl stres a zodpovědnost, dnes je to radost a hrdost.
Co děláte, když máte slabou chvilku? Berete do ruky housle?
Vždycky!